středa 3. července 2013
Napoleon Bonaparte
Marie Terezie
Marie Terezie je někdy označována jako „matka dvou císařů“, Josefa II. a Leopolda II.[2] Byla arcivévodkyní rakouskou, královnou uherskou (1741–1780) a českou (1743–1780).[3][4] Byla jedinou vládnoucí ženou na českém trůně v průběhu dějin.
Marie Terezie byla manželkou Františka I. Štěpána Lotrinského, který byl 13. září 1745 zvolen římským císařem. Bývá sice za císařovnu označována, ale jako žena nemohla být císařovnou zvolena. Nenechala se ani císařovnou po zvolení svého chotě korunovat.
neděle 30. června 2013
Ludvík VI. Francouzský
„ Zatímco syn činil každým dnem pokroky, ztrácel Filip, jeho otec síly... “
— Suger[4]
Král Filip zemřel v červenci 1108 a Ludvíkova korunovace proběhla 8. srpna v Orléansu. Dlouhá léta se Ludvík snažil vyjít s ovdovělou Bertradou a ještě v letech 1109-1113 a 1116-1120 válčit se sousedním králem Anglie Jindřichem I. Roku 1124 své schopnosti prokázal i odražením útoku císaře Jindřicha V.
V roce 1127 zasáhl Ludvík ve Flandrech, kde byl během mše svaté v kostele Saint-Donatien v Bruggách zavražděn flanderský hrabě a Ludvíkův přítel Karel Dobrý. Po vraždě hraběte se Flandry nacházely ve stavu úplného chaosu a Ludvíkovi se zde podařilo alespoň na krátkou dobu prosadit svou autoritu. Protože Karel nezanechal žádného nástupce, objevilo se hned několik uchazečů o nástupnictví. Díky Ludvíkovi a jeho vojsku se stal hrabětem Vilém Clito, pravnuk flanderského hraběte Balduina V. Společně s Vilémem Clitem se Ludvíkovi podařilo porazit ostatní uchazeče o hrabství, a také chytit a nechat popravit vrahy Karla Dobrého. Úspěch netrval dlouho, nespokojení občané reptali proti novému hraběti, přesvědčeni, že francouzský král nemá právo se vměšovat do volby flanderského hraběte.[5] Mezi obyvatelstvem (včetně nejvýznamnějších měst) rostla podpora Dětřicha Alsaského, kterého Bruggy v březnu 1128 uznaly hrabětem[6] a spor o titul vygradoval na bitevním poli. Po smrti Viléma Clita v bitvě u Alostu Ludvík akceptoval jako flanderského hraběte Dětřicha Alsaského a přijal od něj lenní hold.[7]
Ke konci života Ludvík trpěl výraznou tloušťkou, bez pomoci se nebyl schopen dostat na koňský hřbet a často jej trápily zažívací potíže.[8] Zemřel v létě 1137 na dysenterii, krátce poté, co domluvil svému synovi sňatek s akvitánskou dědičkou.
Vladislav II.
Vladislav II. (kolem roku 1110 – 18. leden 1174, Meerane) byl od roku 1140 český kníže a v letech 1158–1172 druhý český král z rodu Přemyslovců. O jeho mládí neexistují téměř žádné zprávy, nicméně písemné prameny dokládají, že českým knížetem byl zvolen pro svou mladickou lehkovážnost. Předpoklady šlechticů, že budou moci nového panovníka ovládat podle své vůle, se však ukázaly liché, neboť Vladislav záhy po zvolení upevnil svou pozici a obhájil své panovnické postavení i po vzpouře moravské a části české nobility v roce 1142. V květnu 1147 vyrazil po boku svého švagra římskoněmeckého císaře Konráda III. a francouzského krále Ludvíka VI. na druhou křížovou výpravu do Svaté země, vojsko však pro různé obtíže do cíle vůbec nedorazilo. V červnu 1156 byl Vladislav II. novým římskoněmeckým císařem Fridrichem Barbarossou požádán o podporu proti severoitalským svobodným městům, zejména Milánu, za níž byl 11. ledna 1158 na říšském sněmu v Řezně korunován českým králem. V dalších letech pak hájil císařovy zájmy nejen v Itálii, ale také v Uhrách a Polsku. V roce 1172 se stárnoucí Vladislav rozhodl vzdát českého trůnu ve prospěch svého nejstaršího syna Bedřicha. Toto rozhodnutí však úmyslně nekonzultoval s císařem, kvůli čemuž český stát na dlouhou dobu upadl do mocenských zmatků. Z těchto příčin odešel do exilu na panství své druhé ženy Judity v Durynsku, kde také v lednu 1174 zemřel.
Přemysl Otakar I.
Narodil se jako nejstarší syn druhé manželky krále Vladislava II., Judity Durynské. V letech 1173–1179 pobýval ve vyhnanství, kde se oženil s Adlétou Míšeňskou. Po návratu z vyhnanství v roce 1179 zastupoval svého vládnoucího staršího bratra Bedřicha na Olomoucku ve funkci markraběte. V následných bojích o český trůn stál vždy na straně svého staršího bratra.
V letech 1192–1193 se poprvé stal českým knížetem, ale poté, co se dostal do sporu s pražským biskupem (a svým strýcem) Jindřichem Břetislavem i císařem Jindřichem VI., trávil léta 1193–1197 opět ve vyhnanství. Novým českým knížetem se stal pražský biskup Jindřich Břetislav. Po jeho smrti a po dohodě se svým mladším bratrem Vladislavem Jindřichem nastoupil Přemysl v roce 1197 podruhé na český trůn. Aktivně se zapojil do bojů o císařskou korunu mezi Štaufy a Welfy. Proslulou sérií změn svého stranictví během těchto bojů získal postupně Přemysl potvrzení dědičného královského titulu nejen od obou válčících stran (1198 Filip Švábský a 1203 Ota IV. Brunšvický), ale v roce 1204 i od papeže Inocence III. Přemyslova situace v této době byla komplikována rozchodem s první manželkou Adlétou a novým sňatkem s Konstancií. Za jistý vrchol Přemyslova snažení bývá tradičně vykládán zisk Zlaté buly sicilské, privilegia upravujícího poměr českých zemí k Říši a zaručujícího dědičnost českého královského titulu.[pozn. 1]
V dalších letech své vlády se Přemysl Otakar I. soustředil především na konsolidaci domácích poměrů a také na zajištění bezproblémového nástupnictví pro nejstaršího syna z druhého manželství Václava. Při dosahování svých cílů postupoval často nekompromisně a neváhal (často velmi tvrdě) odstraňovat překážky, které bránily jejich dosažení.
Mládí a vzdělání Sv. Václava
Václav byl synem knížete Vratislava, mladšího syna Ludmily a prvního doloženého knížete Bořivoje I., a Drahomíry, dcery knížete Havolanů (polabští Slované), zřejmě Vratislavovy jediné manželky. Jako předpokládaný rok narození bývá na základě kombinace údajů v legendách uváděn rok 907[3]. Václavovy výchovy se ujala jeho bába Ludmila. Podle tradice se mu na Budči dostalo v té době u panovníků neobvyklé vzdělání, které zřejmě spočívalo ve studiu především latinskéhožaltáře.[4] Pozdější staroslovanské legendy zmiňují i studium slovanských knih. První staroslověnská legenda líčí Václavovy postřižiny, obřad slavnostního stříhání vlasů zpravidla ve věku sedmi let. Podle předpokládaného data narození Václava a údaje, že Vratislav na postřižiny pozval biskupa, je možné obřad klást do roku 915, po Vratislavově nástupu na trůn.[5]
Po smrti Václavova otce, knížete Vratislava, 13. února 921, se ujala regentské vlády Václavova matka Drahomíra. Václav spolu s mladším bratrem Boleslavemzůstal v péči Ludmily. Mezi oběma ženami a jejich stoupenci vznikl spor o vliv na Václava a moc v knížectví. Ve sporu zřejmě šlo i o vztah k Sasku, kam se v rámci východofranské říše přesunula moc z Bavorska a které si pod vládou Jindřicha Ptáčníka podrobovalo sousední slovanské kmeny. Spor pro Ludmilu skončil jejím zavražděním Drahomířinými družiníky 15. září 921.[6] Pozdější legendy ve sporu líčí Drahomíru jako zastánkyni pohanství, proti které stála zastánkyně křesťanství Ludmila, jejíž roli později převzal Václav.
V době Vratislavovy smrti v únoru 921 Václav ještě nebyl považován za dospělého a proto po svém otci nenastoupil vládu. Kdy Václav dospělosti dosáhl není přesně známo. Nejpozději to muselo být na podzim 925, kdy již vládl a nechal převézt ostatky Ludmily do Prahy.
Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Svat%C3%BD_V%C3%A1clav
Po smrti Václavova otce, knížete Vratislava, 13. února 921, se ujala regentské vlády Václavova matka Drahomíra. Václav spolu s mladším bratrem Boleslavemzůstal v péči Ludmily. Mezi oběma ženami a jejich stoupenci vznikl spor o vliv na Václava a moc v knížectví. Ve sporu zřejmě šlo i o vztah k Sasku, kam se v rámci východofranské říše přesunula moc z Bavorska a které si pod vládou Jindřicha Ptáčníka podrobovalo sousední slovanské kmeny. Spor pro Ludmilu skončil jejím zavražděním Drahomířinými družiníky 15. září 921.[6] Pozdější legendy ve sporu líčí Drahomíru jako zastánkyni pohanství, proti které stála zastánkyně křesťanství Ludmila, jejíž roli později převzal Václav.
V době Vratislavovy smrti v únoru 921 Václav ještě nebyl považován za dospělého a proto po svém otci nenastoupil vládu. Kdy Václav dospělosti dosáhl není přesně známo. Nejpozději to muselo být na podzim 925, kdy již vládl a nechal převézt ostatky Ludmily do Prahy.
Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Svat%C3%BD_V%C3%A1clav
Svatý Václav
Byl vychováván svou babičkou svatou Ludmilou a vzdělával se v Písmu (svatém) a v písmu (psaném) na Budči. Jako kníže, po porážce saským králem Jindřichem Ptáčníkem, dokázal zachovat suverenitu českého státu a založil chrám sv. Víta, hlavní kostel knížectví. Byl zavražděn ve (Staré) Boleslavi, sídle svého bratra Boleslava, který díky tomu převzal vládu. Po smrti začal být Václav uctíván jako svatý pro svou zbožnost (vlastnoruční pěstování vína a obilí pro svaté přijímání, péči o chudé, otroky a vězně, stavění kostelů, kácení šibenic a model ap.) a posmrtné zázraky. Později se stal symbolem českého státu, např. v Kodexu vyšehradském, na mincích nebo na Myslbekově pomníku.
Není zcela vyloučeno ani datum úmrtí 28. září 929.
Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Svat%C3%BD_V%C3%A1clav
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)