„ Zatímco syn činil každým dnem pokroky, ztrácel Filip, jeho otec síly... “
— Suger[4]
Král Filip zemřel v červenci 1108 a Ludvíkova korunovace proběhla 8. srpna v Orléansu. Dlouhá léta se Ludvík snažil vyjít s ovdovělou Bertradou a ještě v letech 1109-1113 a 1116-1120 válčit se sousedním králem Anglie Jindřichem I. Roku 1124 své schopnosti prokázal i odražením útoku císaře Jindřicha V.
V roce 1127 zasáhl Ludvík ve Flandrech, kde byl během mše svaté v kostele Saint-Donatien v Bruggách zavražděn flanderský hrabě a Ludvíkův přítel Karel Dobrý. Po vraždě hraběte se Flandry nacházely ve stavu úplného chaosu a Ludvíkovi se zde podařilo alespoň na krátkou dobu prosadit svou autoritu. Protože Karel nezanechal žádného nástupce, objevilo se hned několik uchazečů o nástupnictví. Díky Ludvíkovi a jeho vojsku se stal hrabětem Vilém Clito, pravnuk flanderského hraběte Balduina V. Společně s Vilémem Clitem se Ludvíkovi podařilo porazit ostatní uchazeče o hrabství, a také chytit a nechat popravit vrahy Karla Dobrého. Úspěch netrval dlouho, nespokojení občané reptali proti novému hraběti, přesvědčeni, že francouzský král nemá právo se vměšovat do volby flanderského hraběte.[5] Mezi obyvatelstvem (včetně nejvýznamnějších měst) rostla podpora Dětřicha Alsaského, kterého Bruggy v březnu 1128 uznaly hrabětem[6] a spor o titul vygradoval na bitevním poli. Po smrti Viléma Clita v bitvě u Alostu Ludvík akceptoval jako flanderského hraběte Dětřicha Alsaského a přijal od něj lenní hold.[7]
Ke konci života Ludvík trpěl výraznou tloušťkou, bez pomoci se nebyl schopen dostat na koňský hřbet a často jej trápily zažívací potíže.[8] Zemřel v létě 1137 na dysenterii, krátce poté, co domluvil svému synovi sňatek s akvitánskou dědičkou.
Žádné komentáře:
Okomentovat