Ludvík VI. Francouzský

V deseti letech Ludvík VI. přišel o matku, kterou otec po osmnácti letech manželství zapudil a znovu se oženil s Bertradou z Montfortu. Ludvíka, nejstaršího syna ze svazku s Bertou, stanovil svým dědicem. Údajně krásná Bertrada porodila králi další syny, snažila se intrikovat proti následníkovi a dokonce jej chtěla nechat otrávit.[3]
„ Zatímco syn činil každým dnem pokroky, ztrácel Filip, jeho otec síly... “
— Suger[4]
Král Filip zemřel v červenci 1108 a Ludvíkova korunovace proběhla 8. srpna v Orléansu. Dlouhá léta se Ludvík snažil vyjít s ovdovělou Bertradou a ještě v letech 1109-1113 a 1116-1120 válčit se sousedním králem Anglie Jindřichem I. Roku 1124 své schopnosti prokázal i odražením útoku císaře Jindřicha V.
V roce 1127 zasáhl Ludvík ve Flandrech, kde byl během mše svaté v kostele Saint-Donatien v Bruggách zavražděn flanderský hrabě a Ludvíkův přítel Karel Dobrý. Po vraždě hraběte se Flandry nacházely ve stavu úplného chaosu a Ludvíkovi se zde podařilo alespoň na krátkou dobu prosadit svou autoritu. Protože Karel nezanechal žádného nástupce, objevilo se hned několik uchazečů o nástupnictví. Díky Ludvíkovi a jeho vojsku se stal hrabětem Vilém Clito, pravnuk flanderského hraběte Balduina V. Společně s Vilémem Clitem se Ludvíkovi podařilo porazit ostatní uchazeče o hrabství, a také chytit a nechat popravit vrahy Karla Dobrého. Úspěch netrval dlouho, nespokojení občané reptali proti novému hraběti, přesvědčeni, že francouzský král nemá právo se vměšovat do volby flanderského hraběte.[5] Mezi obyvatelstvem (včetně nejvýznamnějších měst) rostla podpora Dětřicha Alsaského, kterého Bruggy v březnu 1128 uznaly hrabětem[6] a spor o titul vygradoval na bitevním poli. Po smrti Viléma Clita v bitvě u Alostu Ludvík akceptoval jako flanderského hraběte Dětřicha Alsaského a přijal od něj lenní hold.[7]
Ke konci života Ludvík trpěl výraznou tloušťkou, bez pomoci se nebyl schopen dostat na koňský hřbet a často jej trápily zažívací potíže.[8] Zemřel v létě 1137 na dysenterii, krátce poté, co domluvil svému synovi sňatek s akvitánskou dědičkou.

Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Ludv%C3%ADk_VI.

Vladislav II.

Vladislav II. (kolem roku 1110 – 18. leden 1174, Meerane) byl od roku 1140 český kníže a v letech 1158–1172 druhý český král z rodu Přemyslovců. O jeho mládí neexistují téměř žádné zprávy, nicméně písemné prameny dokládají, že českým knížetem byl zvolen pro svou mladickou lehkovážnost. Předpoklady šlechticů, že budou moci nového panovníka ovládat podle své vůle, se však ukázaly liché, neboť Vladislav záhy po zvolení upevnil svou pozici a obhájil své panovnické postavení i po vzpouře moravské a části české nobility v roce 1142. V květnu 1147 vyrazil po boku svého švagra římskoněmeckého císaře Konráda III. a francouzského krále Ludvíka VI. na druhou křížovou výpravu do Svaté země, vojsko však pro různé obtíže do cíle vůbec nedorazilo. V červnu 1156 byl Vladislav II. novým římskoněmeckým císařem Fridrichem Barbarossou požádán o podporu proti severoitalským svobodným městům, zejména Milánu, za níž byl 11. ledna 1158 na říšském sněmu v Řezně korunován českým králem. V dalších letech pak hájil císařovy zájmy nejen v Itálii, ale také v Uhrách a Polsku. V roce 1172 se stárnoucí Vladislav rozhodl vzdát českého trůnu ve prospěch svého nejstaršího syna Bedřicha. Toto rozhodnutí však úmyslně nekonzultoval s císařem, kvůli čemuž český stát na dlouhou dobu upadl do mocenských zmatků. Z těchto příčin odešel do exilu na panství své druhé ženy Judity v Durynsku, kde také v lednu 1174 zemřel.

Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Vladislav_II.

Přemysl Otakar I.

Přemysl Otakar I. (německy Ottokar I. Přemysl; asi 1155/1167? – 15. prosince 1230) byl český kníže (1192–1193 a 1197–1198) a třetí český král (1198–1230) z rodu Přemyslovců, první český král, kterému se podařilo dědičně zajistit královský titul i pro své potomky.
Narodil se jako nejstarší syn druhé manželky krále Vladislava II., Judity Durynské. V letech 1173–1179 pobýval ve vyhnanství, kde se oženil s Adlétou Míšeňskou. Po návratu z vyhnanství v roce 1179 zastupoval svého vládnoucího staršího bratra Bedřicha na Olomoucku ve funkci markraběte. V následných bojích o český trůn stál vždy na straně svého staršího bratra.
V letech 1192–1193 se poprvé stal českým knížetem, ale poté, co se dostal do sporu s pražským biskupem (a svým strýcem) Jindřichem Břetislavem i císařem Jindřichem VI., trávil léta 1193–1197 opět ve vyhnanství. Novým českým knížetem se stal pražský biskup Jindřich Břetislav. Po jeho smrti a po dohodě se svým mladším bratrem Vladislavem Jindřichem nastoupil Přemysl v roce 1197 podruhé na český trůn. Aktivně se zapojil do bojů o císařskou korunu mezi Štaufy a Welfy. Proslulou sérií změn svého stranictví během těchto bojů získal postupně Přemysl potvrzení dědičného královského titulu nejen od obou válčících stran (1198 Filip Švábský a 1203 Ota IV. Brunšvický), ale v roce 1204 i od papeže Inocence III. Přemyslova situace v této době byla komplikována rozchodem s první manželkou Adlétou a novým sňatkem s Konstancií. Za jistý vrchol Přemyslova snažení bývá tradičně vykládán zisk Zlaté buly sicilské, privilegia upravujícího poměr českých zemí k Říši a zaručujícího dědičnost českého královského titulu.[pozn. 1]
V dalších letech své vlády se Přemysl Otakar I. soustředil především na konsolidaci domácích poměrů a také na zajištění bezproblémového nástupnictví pro nejstaršího syna z druhého manželství Václava. Při dosahování svých cílů postupoval často nekompromisně a neváhal (často velmi tvrdě) odstraňovat překážky, které bránily jejich dosažení.

Zdroj: http://extrahistorickyblog.blogspot.cz/

Mládí a vzdělání Sv. Václava

Václav byl synem knížete Vratislava, mladšího syna Ludmily a prvního doloženého knížete Bořivoje I., a Drahomíry, dcery knížete Havolanů (polabští Slované), zřejmě Vratislavovy jediné manželky. Jako předpokládaný rok narození bývá na základě kombinace údajů v legendách uváděn rok 907[3]. Václavovy výchovy se ujala jeho bába Ludmila. Podle tradice se mu na Budči dostalo v té době u panovníků neobvyklé vzdělání, které zřejmě spočívalo ve studiu především latinskéhožaltáře.[4] Pozdější staroslovanské legendy zmiňují i studium slovanských knih. První staroslověnská legenda líčí Václavovy postřižiny, obřad slavnostního stříhání vlasů zpravidla ve věku sedmi let. Podle předpokládaného data narození Václava a údaje, že Vratislav na postřižiny pozval biskupa, je možné obřad klást do roku 915, po Vratislavově nástupu na trůn.[5]
Po smrti Václavova otce, knížete Vratislava, 13. února 921, se ujala regentské vlády Václavova matka Drahomíra. Václav spolu s mladším bratrem Boleslavemzůstal v péči Ludmily. Mezi oběma ženami a jejich stoupenci vznikl spor o vliv na Václava a moc v knížectví. Ve sporu zřejmě šlo i o vztah k Sasku, kam se v rámci východofranské říše přesunula moc z Bavorska a které si pod vládou Jindřicha Ptáčníka podrobovalo sousední slovanské kmeny. Spor pro Ludmilu skončil jejím zavražděním Drahomířinými družiníky 15. září 921.[6] Pozdější legendy ve sporu líčí Drahomíru jako zastánkyni pohanství, proti které stála zastánkyně křesťanství Ludmila, jejíž roli později převzal Václav.
V době Vratislavovy smrti v únoru 921 Václav ještě nebyl považován za dospělého a proto po svém otci nenastoupil vládu. Kdy Václav dospělosti dosáhl není přesně známo. Nejpozději to muselo být na podzim 925, kdy již vládl a nechal převézt ostatky Ludmily do Prahy.
Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Svat%C3%BD_V%C3%A1clav

Svatý Václav

Svatý Václav (asi 907 – 28. září 935, německy Wenzel von Böhmen) byl český kníže a světec, který je považován za hlavního patrona české země a symbol české státnosti.
Byl vychováván svou babičkou svatou Ludmilou a vzdělával se v Písmu (svatém) a v písmu (psaném) na Budči. Jako kníže, po porážce saským králem Jindřichem Ptáčníkem, dokázal zachovat suverenitu českého státu a založil chrám sv. Víta, hlavní kostel knížectví. Byl zavražděn ve (Staré) Boleslavi, sídle svého bratra Boleslava, který díky tomu převzal vládu. Po smrti začal být Václav uctíván jako svatý pro svou zbožnost (vlastnoruční pěstování vína a obilí pro svaté přijímání, péči o chudé, otroky a vězně, stavění kostelů, kácení šibenic a model ap.) a posmrtné zázraky. Později se stal symbolem českého státu, např. v Kodexu vyšehradském, na mincích nebo na Myslbekově pomníku.
Není zcela vyloučeno ani datum úmrtí 28. září 929.

Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Svat%C3%BD_V%C3%A1clav

Vratislav I.

Legendy Vratislava popisují jako schopného panovníka, zřejmě jako první expandoval za hranice české kotliny. Kolem roku 916 založil baziliku sv. Jiří na Pražském hradě, kde je také pochován. Zahraniční politiku charakterizovaly boje s Maďary.
S manželkou Drahomírou z kmene Stodoranů (oblast Braniborska), se kterou se oženil zřejmě v roce 906, měl sedm dětí, z toho tři syny – Václava, Boleslava a Spytihněva, který se ovšem jako nejmladší nikdy nestal panujícím knížetem . Jednou z jejich dcer možná byla Střezislava, manželka Slavníka. Jinou teorií je, že příbuzným Přemyslovců byl Slavník. Každopádně se z tohoto manželství odvozuje rod Slavníkovců.
Kronika Gesta Hungarorum uvádí, že Vratislav I. zemřel v roce 921 ve válce v době uherského nájezdu do Čech a na Moravu. Pohřben byl na Pražském hradě v bazilice sv. Jiří, původně pod podlahou před kněžištěm, dnes jsou jeho ostatky v náhrobní tumbě v hlavní lodi.

Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Vratislav_I.

Bořivoj I.

Bořivojovým sídlem snad byl původně Levý Hradec. Přemyslovci zřejmě v této době nebyli jediným důležitým rodem v Čechách. Snad díky podpoře velkomoravských knížat, ale především postupným budováním mocenského postavení si ovšem získali pozici nejvýznamnější. Přemyslovci totiž ovládali středočeský prostor, který byl klíčový. Jediná dvě jistěji doložená mocenská centra známe jen z prostoru jižních a severozápadních Čech. Čechy v době, kdy žil Bořivoj, nebyly plně nezávislým státem, spadaly do politického vlivu Velké Moravy. [zdroj?]
Podle jedné z teorií Svatopluk Velkomoravský svého zhruba patnáctiletého chráněnce přibližně 867 ustanovil knížetem Čechů. Je otázkou, proč se tak rozhodl, jistě měl na výběr ze zkušenějších mužů. Je to jeden z argumentů zastánců teorie příbuzenství velkomoravských Mojmírovců a zakladatele přemyslovské dynastie. Bořivoj možná vyrůstal na Svatoplukově dvoře. Roku 872 Bořivoj vojensky podporoval velkomoravského knížete Svatopluka v jeho sporu s východofranským králem Ludvíkem Němcem a v jižních Čechách porazil německá vojska.[zdroj?]
Od roku 874 byl Bořivoj ženatý s Ludmilou (později svatou) z rodu Pšovanů nebo z kmene Srbů. Zdá se ale, že postupná eliminace knížecích rodů v Čechách zdaleka neprobíhala pouze s pomocí násilí. Roli jistě sehrávala sňatková politika, jejímž příkladem je sňatek Ludmily a Bořivoje. Z tohoto manželství vzešlo několik dětí, z nichž jsou doloženi pouze jeho dva synové a následníci Spytihněv I. a Vratislav I. Vratislavovými syny a Bořivojovými vnuky pak byli Svatý Václav a Boleslav I.
Podle Kristiánovy legendy přijal Bořivoj se svou ženou křest na Velehradě od arcibiskupa Metoděje. Datování křtu je problematické, nejčastěji se uvádí k roku 883. I když už předtím bylo v r. 845 pokřtěno 14 českých knížat (duces Boemanorum) na sněmu v bavorském Řezně (Regensburg), Bořivojova konverze se jeví jako skutečný počátek christianizace země. Křtem na Moravě čelil Bořivoj expanzivním snahám východofranských panovníků a bavorských biskupů. U příležitosti křtu také Bořivoj uznal Svatoplukovu svrchovanost nad svou doménou (tj. Pražskem a k němu později připojenými územími „Lučanů“ a „Lemuzů“).[zdroj?]

Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Bo%C5%99ivoj_I.

Hora ŘÍP

Nápadná vyvýšenina poutala pozornost lidí od nejstarších časů a v rovinaté krajině byla důležitým orientačním bodem. Jméno je indoevropské a jeho původ tak sahá až do doby bronzové. Znamená prostě Hora. Vychází z keltského „rib“ tzv. „žebro“ tj. žebro země. Slovo Říp je identické se starým nordickým rip - skála, hora. Veršovaný německý překlad Dalimilovy kroniky ze 14. století mluví o Rieff.
Legenda, kterou poprvé zaznamenal počátkem 12. století kronikář Kosmas, pokládá právě horu Říp (Rip) a její okolí za místo, kde se usadili první Slované vedení praotcem Čechem při příchodu do nové vlasti a kde se odehrálo rituální „vzetí do vlastnictví“ okolní země, vrcholící jejím novým pojmenováním po vůdci těchto Slovanů, Čechovi (latinsky Boemus). V časně slovanské době však bylo území Řípu neosídleno, patrně pro nedostatek vody. Hora však ležela přesně ve středu tehdejšího slovanského osídlení Čech a horizont, jehož lze dohlédnout z jejího vrcholu, tvořil zároveň hranici tohoto osídlení.
Pověst o praotci Čechovi rozvinul v 16. století Václav Hájek z Libočan, podle něhož byl vojvoda Čech po své smrti pochován v nedaleké Ctiněvsi (1,5 km JV). Nejnověji zpracoval pověst roku 1894 Alois Jirásek ve Starých pověstech českých.

Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%98%C3%ADp