středa 3. července 2013

Napoleon Bonaparte

Napoleon I. Bonaparte (1769 – 1821) byl francouzský vojevůdce a státník, císař v letech 1804 – 1814 a 1815. Narodil se na Korsice do rodiny nepříliš zámožného příslušníka úřednické šlechty. V devíti letech jej otec odvezl do Francie, kde jako stipendista studoval v místních vojenských školách. Po smrti otce, ve svých 16 letech, převzal starost o rodinu, předčasně dokončil studia a vstoupil jako podporučík do armády. Vzestup jeho kariéry nastal ve chvíli, kdy se jako dělostřelecký důstojník zasloužil o dobytí pevnosti Toulon (1793) a byl povýšen do hodnosti brigádního generála. V roce 1795 v pařížských ulicích úspěšně potlačil royalistické povstání, stal se divizním generálem a převzal velení nad armádami vnitřní a pařížské oblasti. Následujícího roku byl na návrh Lazare Carnota jako hlavní opora Direktoria vyslán do války s Rakouskem a pověřen velením nad francouzskou armádou v Itálii.[1] Zde se chopil nabízené příležitosti, využil revolučního nadšení vojáků a řadou vítězství přinutil rakouský dvůr požádat o mír. V roce 1799, po nepříliš vydařené vojenské kampani v Egyptě, se Napoleon zapletl do politického převratu, který měl omezit moc dvou zákonodárných sněmoven ve prospěch mnohem silnější výkonné moci a stal se čelním ze tří vládnoucích konzulů. Od roku 1800 nadále zastával doživotní funkci prvního konzula a o čtyři roky později politickými machinacemi přiměl senát, aby jej zvolil francouzským císařem. Vládu si za téměř nepřetržitého válečného stavu podržel až do roku 1814, kdy byl po tragické kampani do Ruska vojsky VI. spojenecké koalice zatlačen až k francouzské metropoli a vlastními maršály přinucen abdikovat. Posléze byl poslán do vyhnanství na ostrov Elba, odkud po necelém roce internace uprchl a bez jediného výstřelu opět obsadil císařský trůn. Francie se však dostala do vojenskopolitické izolace a obnovené císařství nepřežilo více než sto dní. Veškeré Napoleonovy snahy skončily porážkou v bitvě u Waterloo, po níž abdikoval podruhé a vydal se do rukou spojenců. Ti jej odsoudili k doživotnímu pobytu na ostrově Svatá Helena, kde ve věku jednapadesáti let zemřel.

Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Napoleon_Bonaparte

Marie Terezie

Marie Terezie, celým jménem Marie Terezie Valpurga Amálie Kristýna, německy Maria Theresia Walburga Amalia Christina (13. května 1717 Vídeň – 29. listopadu 1780 Vídeň), z rodu Habsburků, známá také jako „císařovna Marie Terezie“.
Marie Terezie je někdy označována jako „matka dvou císařů“, Josefa II. a Leopolda II.[2] Byla arcivévodkyní rakouskou, královnou uherskou (1741–1780) a českou (1743–1780).[3][4] Byla jedinou vládnoucí ženou na českém trůně v průběhu dějin.
Marie Terezie byla manželkou Františka I. Štěpána Lotrinského, který byl 13. září 1745 zvolen římským císařem. Bývá sice za císařovnu označována, ale jako žena nemohla být císařovnou zvolena. Nenechala se ani císařovnou po zvolení svého chotě korunovat.